loader

Archiv autora: John A. Gealfow

Na závěr mého mandátu

Jak už mnozí z vás ví, v červnu jsem dokončil studium na Právnické fakultě UP. Tím mi zaniknul mandát akademického senátora fakultního senátu. Nicméně jsem si podal přihlášku k doktorskému studiu. Dlouhou dobu jsem se rozhodoval, jak to se studiem udělat. Nakonec jsem se rozhodl ke studiu nenastoupit. V souvislosti s tím se nebude aplikovat procedura z volebního a jednacího řádu – tedy že v případě zapsání do dalšího stupně studia mandát univerzitního akademického senátora nezaniká. K dnešnímu dni tak již nejsem senátorem ani jednoho z akademických senátů a v následujících dnech doručím svoje rezignace na všechny univerzitní posty – člena komise pro informační technologie UP, ekonomické komise UP a člena kolegia děkanky Právnické fakulty.

Tento příspěvek má být bilancí toho, co se během těch dvou let, co jsem senátorem byl, stalo – a co jsem se naučil. Velice si vážím vaší důvěry, kterou jste ve mně v obou volbách, kterých jsem se účastnil, vložili. Pokaždé jsem vyhrál s velkým náskokem přesahujícím násobky počtu hlasů protikandidátů. Já doufám, že tato velká důvěra nezůstala nenaplněná. Před více než dvěma roky jsem přišel s programem – s programem, kterému jsem sám věřil. V některých věcech jsem byl naivní, v některých věcech ne. Spoustu věcí bych dnes udělal jinak – více bych komunikoval nejen s vedením a fakultním akademickým senátem, ale i s jednotlivými pedagogy. Změny, které jsem si předsevzal, byly velké a kontroverzní. Vše jsem se snažil otevřeně diskutovat, ale nyní zpětně vidím, že tato snaha nebyla dostatečná a že některé věci se zbytečně zkomplikovaly oproti tomu, jak by mohlo vše vypadat, pokud bychom srozumitelněji formulovali svá stanoviska.

U některých vyučujících jsem si (asi oprávněně) vysloužil nálepku revolucionáře a aktivisty. Na druhou stranu mnoho pedagogů mi i následně vyjadřovalo podporu. A bylo to právě díky komunikaci. U těch, se kterými jsem se dopředu o všem bavil a ptal se jich na názory, jsem cítil podporu po celou dobu mého mandátu. Beru tedy jako svoji chybu, že se mi takový konstruktivní dialog nepodařilo navázat se všemi, protože ve všech bodech mohla být celá iniciativa daleko úspěšnější, než nakonec byla.

Na druhou stranu jsem ale strašně rád za pohyb, který se na fakultě vyvolal. Jsem rád, že vznikla nejaktivnější studentská kurie, kterou jsem zatím viděl. Jistě, hned ze začátku jsme udělali pár chyb a opět se tím hodně naučili. Jsem ale velmi rád za to, s jakou energií se všichni noví senátoři pustili do řešení našich problémů. To mě naplňuje nadějí, že studentský hlas bude stále slyšet.

Jak se pohnulo s volebním programem

Nasliboval jsem toho ve svém programu hodně. Rád bych alespoň v rychlosti zhodnotil, jakého vývoje se u jednotlivých bodů dosáhlo a nedosáhlo. Chci začít s tím pozitivním, co se podařilo. Největší radost mám hned se svou první prioritou – a tou jsou komunikační kanály univerzity. Zaprvé se nám podařilo navázat velmi konstruktivní dialog již v minulém semestru na půdě akademického senátu. I z pozice vedení a jednotlivých pedagogů byla cítit ochota situaci řešit. Ještě větší naděje ale vkládám do elektronické nástěnky. Možná již někteří ví, že jsme se pustili do programování úplně nové nástěnky. S novými funkcemi, filtrováním, přizpůsobením pro mobily, propojením s Entoo a upozorněními na nové zprávy. Naším záměrem a přáním je, aby do budoucna již nebylo kromě STAGu potřeba nic jiného. Chceme, aby všechny informace byly pro vás přímo na nástěnce – odkudkoliv. A hlavně – aby to bylo pohodlné. Nástěnka již je téměř dokončená a od začátku semestru se na ni můžete těšit, protože ji budeme naostro testovat.

Další mou prioritou bylo objektivní hodnocení zkoušek. Myslím, že se někam dostáváme, ačkoliv vidím ještě dlouhou cestu. Oceňuji, že se vedení fakulty do tohoto bodu ostře opřelo a přijalo opatření k předvídatelnosti zakončení předmětů, striktněji stanovilo lhůty pro opravování prací a upravilo situace u zkoušek s nízkým počtem úspěšných studentů. Samotného mě zajímá, jaký bude dopad těchto opatření. Na jednu stranu vnímám problém z pozice učitelů, pro které může být složité všem požadavkům dostát. Na druhou stranu nějaký problém jsme vnímali všichni a jsem rád, že se k tomuto problému všichni postavili čelem. Zároveň bych rád zachoval svou dvouletou tradici a (pokud mi to čas umožní) opět s kolegy vypracoval grafy úspěšnosti u zkoušek z roku 2015/2016.

Dále jsem vám slíbil videonahrávky přednášek. A zde už musím začít s tím, co se nepovedlo. Protože jak víte, tak přednášky si stále online nepustíte. Ačkoliv na začátku jsem očekával velký odpor, byl jsem příjemně překvapen počtem pedagogů, kteří vůči nahrávání neměli výhrady. Bohužel ačkoliv se nějaké přednášky nahrály, vše ztroskotalo na technikáliích. Nahrané přednášky se „ztrácely“ z datového úložiště. Fakultní technik nebyl schopen zajistit spouštění nahrávání či vyškolení pedagogů, apod. Je to škoda, ale v tomto mi nakonec přetekly nervy a vydal jsem se jinou cestou. Mé úvahy se otočily k tomu, že nemá smysl tady tak intenzivně řešit nějaké nahrávky, které budou mít ve výsledku nekvalitní obraz a šumivý zvuk. Naproti tomu jsme se naplno vrhli do projektu Nostis. Jak určitě víte – tam (i pro vás) zveřejňujeme studiově nahrané přednášky (nejen) pedagogů z naší fakulty. Nakonec jsme se tak rozhodli jít do pomalejší, ale z naší pozice kvalitnější a užitečnější varianty. Vzhledem k tomu, kolik z vás mi píše a přednášky si pochvaluje, vím, že jsou videopřednášky široce využívané. Chceme a budeme vám jich přinášet víc a dělá nám radost každý návštěvník, který je s nimi spojený.

Teď k tomu, co se mi nepovedlo. Ačkoliv jsme si to vymezili i jako prioritu studentské kurie, kvalitní evaluační systém naší fakultě stále uniká. Několik nápadů máme a uvidíme, jak se je podaří realizovat. V tomto plně důvěřuji studentské kurii naší fakulty – všichni jsme se shodli na důležitosti této problematiky, takže věřím, že tuto prioritu nenecháme „vychladnout“. Dalším takovým bodem jsou problémy ohledně Béčkových předmětů. Tam jsme asi na stejné úrovni – je to téma široce prodiskutované s vedením, podařilo se nám přijít na pár potenciálních řešení. Některá jsou moc časově náročná, některé vylučuje současný technický stav STAGu. Některá jsou ale zavedená už od letošního roku. Problémy samozřejmě záhadně nezmizí, ale myslím, že předmětů je širší paleta a větší výběr, než když jsem kandidoval. Také zápisový systém doznal změn a předměty bude možné zapisovat, i když už jejich odzápis nebude možný – tedy už se nestane, že by na některých předmětech zbytečně zůstávala volná místa kvůli odzápisům na poslední chvíli. Zápis máte teprve před sebou – budu moc rád za zpětnou vazbu, jestli se něco změnilo. Některé problémy jako handlování s předměty asi přetrvají a já doufám, že se vedení fakulty ve spolupráci se studentskou kurií podaří najít na ně odpovídající řešení.

Na závěr

Rád bych řekl, že vím, že nálada na fakultě nyní není ideální. A chápu proč. Doufám jenom, že to nebude překážkou tomu, aby se moje alma mater dále rozvíjela. Aby pokračovala v nastolených trendech. Aby se dál snažila být nejinovativnější fakultou v ČR, aby se nenechala limitovat jen tím, co máme v ČR, ale aby se inspirovala i v zahraničí. Je na ní spousta kvalitních pedagogů a já jsem rád, že jsem měl možnost se od nich učit.

Vím, že mnoho pedagogů má výhrady vůči současnému vedení fakulty a chápu důvody proč. Zároveň ale věřím tomu, že se podaří nakonec najít konsenzus a vrátit se na správnou kolej. Myslím, že částečně za to může i neústupnost a nesmířlivost na obou stranách. Rád bych ale zdůraznil, že o rozvoj fakulty jde všem – jak vedení, tak „opozici“. Každý ovšem vnímá jiné problémy a má jiné priority – proto také volí rozdílná řešení a jinou rétoriku. Nechci tady ale nikomu stranit, protože obě dvě strany mají něco, s čím nesouhlasím, a něco, pod co bych se podepsal.

Stejně tak záleží na naší fakultě i studentům a je škoda, že se jejich nápadům po tak dlouhou dobu nedostávalo patřičné pozornosti. Atmosféra se v tomto velmi proměnila. Ukazuje to jednu věc – pokud jsou studenti ochotní mluvit, tak se věci mění. Ano, začínali jsme od malých věcí, ale postupně můžeme jít k těm větším. Je škoda, že k minulému vedení se nedostávalo mnoho informací, které by umožnily problémy mnohem efektivněji řešit.

Tím se dostávám k závěru – jsme v době, kdy se diskutuje role akademických senátů a rolí studentů v nich. V diskuzích o zákonu o vysokých školách se často probíralo, jestli mají mít senáty nadále pravomoc schvalovat fakultní a univerzitní rozpočty. Jinými slovy – akademické senáty nejsou některými vnímány jako dostatečně odborná a způsobilá tělesa. Stejně je to ale se studenty – jak po volbách děkanky na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, tak po našich děkanských volbách zaznívají velmi silně hlasy o tom, že jsou studenti nekompetentní k tomu, aby v takto důležitých okamžicích rozhodovali. Já jsem opačného názoru. Studentů bývá v akademických senátech menšina (u PrF MU tomu tak není, ale to už je záležitost volby té které fakulty). Formálně počtem svých hlasů nikdy nic neprosadí. Ani priority studentské obce, ani kandidáta na děkana, kterého údajně nikdo nechce. Dokážou být ale jazýčkem na vahách. Jen pokud je akademická obec roztříštěná, mohou být studenti jazýčkem na vahách.

Studentům se vytýká, že nemají historickou paměť. Ano, nemají. Ani nyní po dvou letech univerzitní politiky nevím o fakultě a univerzitě tolik, kolik bych rád. Možná tu od toho studenti ale ani nejsou. Naopak při volbách děkana či rektora považuji za vhodné, že jsou při volbě zastoupeny oba faktory – dlouhodobý i krátkodobý. Rektor i děkan musí zaujmout svou vizí, musí řešit dlouhodobé problémy – ovšem v případě, kdy je akademická obec se svou historickou pamětí nerozhodná, nastoupí na řadu i studentský hlas. Tedy hlas, který se dívá také na to, co se změní ještě v době, kdy oni na univerzitě studují. Studenty nezajímá období za deset let – to už budou dávno pryč. Chtějí vědět, co vedení může udělat již nyní. Že to mohou být populistické nabídky? Ano. Ale také to mohou být drobnosti, které studentům ulehčí život a zlepší možnosti studia. Ať už je to sjednocení informačních kanálů, videopřednášky, lépe fungující Wi-Fi, více studijních míst v knihovně. Záleží už jenom na kultuře univerzity, jestli akademici podpoří vůči studentům populistického děkana či rektora, anebo zhodnotí i jeho krátkodobé cíle.


Ještě jednou chci všem poděkovat za důvěru, kterou jste mi dali. Mandát jsem vykonával dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Snad jsou za mnou vidět i nějaké výsledky a ne jen prázdná slova. Mé další kroky budou spojené s doktorským studiem na Masarykově univerzitě. Byla to pro mě těžká volba, ale nakonec jsem se z pracovních a odborných (na naší fakultě bohužel nemáme možnost doktorského studia právní filozofie) důvodů rozhodl pro změnu univerzity. Má to i kladné stránky – rozhlédnu se, jak to funguje jinde, a rozšířím si obzory. Na druhou stranu doufám, že se mi s fakultou podaří udržovat úzké vztahy. Na svoje studentská i senátorská léta budu vždy rád vzpomínat. Šel bych do toho znovu.

Za co jsme ochotní vyměnit naše svobody?

Sedím v Union League v Chicagu a postupně zdravím a seznamuji se s přicházejícími lidmi. Najednou mi začne vibrovat telefon v kapse. Chvíli jej ignoruji a pokračuji v konverzaci. Vibrace ale nepřestávají. Když mi někdo píše tolik zpráv najednou, navíc v noci, děje se něco zásadního. Při pohledu na displej vidím záplavu zpráv od 8 lidí. „Sleduješ zprávy? Teroristický útok v Paříži.“ Na internetu načítám zprávy.

Několik hodin poté… Nemůžu spát. Místo toho se dívám na živé vysílání z Paříže a pročítám komentáře. Nakonec televizi vypínám a znovu si přehrávám, co jsem to vlastně viděl a co to znamená. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy takhle cítil. Kladu si jednu palčivou otázku za druhou: Co se to vlastně dnes stalo? Proč? A pak otázka, jejíž odpovědi se bojím asi nejvíc – co se stane zítra?


Je mi líto zemřelých. Soucítím s rodinami a přáteli zemřelých a vyjadřuji jim svou nejhlubší soustrast. Přemýšlím nad povahou lidí, kteří jsou schopní ukončit životy nevinných lidí. Nedokážu pochopit, jak se v někom dokáže najít tolik nenávisti. Strachu? Nepochopení?

Přes 150 lidí již není mezi námi. Teď je noc, jak na to ale budou lidé reagovat? Posledních pár měsíců je složitých pro celou evropskou civilizaci. Islám v Evropě je třaskavé téma již několik let, v posledních měsících navíc zintenzivněné množstvím uprchlíků směřujících do Evropy. Veřejná debata je vyostřená. Jak k ní přispěje to, co se právě ve Francii stalo?

„Já to říkal. Podívejte se! To jsou ti vaši „mírumilovní“ muslimové! Tohle chcete v Evropě?“ Přesně takové komentáře zde ráno budou. A já přemýšlím nad tím, jak na ně odpovědět. V uplynulých měsících jsem se netajil tím, že chci pomoci lidem v nouzi, kteří utíkají ze své země za situace, kterou si mnoho z nás (včetně mě) ani nedokáže představit. Proto také vím, že nic z toho, co jsem říkal, nemělo žádný účinek na lidi s opačným názorem. Chci se teď zamyslet z jiného pohledu nad otázkou terorismu, a co vlastně skutečně způsobuje naší společnosti.

Cílem terorismu je šířit strach. Působením utrpení. Zabíjením. Výhružkami. A je v tom velice úspěšný. Člověk nepotřebuje být neurovědec, aby pochopil sílu strachu. Vzpomínám si, že poprvé jsem začal terorismus vnímat po 11. září. Tehdy se poprvé dostal do povědomí mého, ale i celého světa.

Kontroly na letišti dříve nevídaného rozsahu. Uzavření dříve veřejně dostupných státních orgánů a institucí pro veřejnost. Nebo alespoň značné omezení přístupu. Opakované omezování soukromí na internetu. Teroristické útoky zasáhly naši společnost více, než si jsme možná schopní uvědomit. Není to totiž o útocích samotných. Je to o našich reakcích na ně. Pod tíhou strachu jsme se byli ochotní vzdát mnoha svobod, které jsme považovali za samozřejmé. Mnoha práv, která nám náležela. Značně jsme omezili svá práva plynoucí nám ze života v demokratickém právním státu. Začali jsme útočit i na ta nejzákladnější práva jednotlivců jako právo na život, zákaz mučení, právo na spravedlivý proces.

To všechno jsme začali vyměňovat za pocit svého bezpečí. Ano, skutečně si myslím, že je to jen pocit. Boj proti terorismu považuji za velice důležitý úkol. Bezpečnost a životy lidí jsou to nejcennější, co máme. A tomu také odpovídá význam jejich ochrany.

Než ale ve jménu ochrany své bezpečnosti a svých životů započneme s dalším omezováním práv nás všech, uvědomme si dvě věci.

Ze stran odpůrců proti uprchlíkům často slyším jeden argument. Že naši předkové bojovali za naši zem a bránili ji. Prolévali svou krev. Mnoho lidí tento argument nemá rádo. Já ho rád mám. Vážím si totiž všeho, co minulé generace vybudovaly. Čeho se jim podařilo dosáhnout. Co už ale obvykle v diskuzích nezaznívá – demokracie, lidská práva – to je přece také to, za co naši předkové bojovali. Za co byli ochotní umírat. Nejen v České republice, ale v celém světě se lidé obětovali za něco většího, než byli oni sami. Za svůj stát, za komunitu okolo sebe, za svoje přátele a rodinu, ale třeba i jen za nějakou nehmotnou ideu – kterou mohla být rovnost, svoboda, sebeurčení.

Když se tedy zamýšlíme nad ochranou toho, co nám bylo našimi předky svěřeno, nedívejme se pouze na půdu, na které právě stojíme. Nejen na budovy, které užíváme. Naším pravým dědictvím jsou naše hodnoty. To na nich stojí naše společnost, celá naše civilizace.

Našimi hodnotami jsou přitom úcta k životům druhých, obětavost, soucit a pochopení. Kdo mě zná, moc dobře ví, že neholduji žádnému náboženství. Nedovolím si ale popírat, že by se na mě a na celé naší kultuře neprojevilo křesťanství.

Strach nás vždy v historii tlačil a tlačí nás i teď, abychom na naše hodnoty alespoň na chvíli zapomněli. Abychom se na chvíli dívali jinam, než se situace vyřeší sama. Anebo než ji někdo vyřeší za nás.

Bojím se ale pohledu, který by se nám naskytl, až bychom znovu otevřeli oči. Historie nám ukázala, jak jednoduše dokážeme být zbavení našich svobod. Jak rychle a snadno se necháme přesvědčit, že vlastně ani žádné svobody nepotřebujeme. Že je nám lépe bez nich. A i když se třeba někomu nastalá situace nelíbí, v určitém momentu již s ní nic nenadělá.

Nejhorší jsou přitom plíživé změny, kterých si v podstatě ani nevšímáme, dokud je neuvidíme jako celek při pohledu zpět. A svět se za tu více než desítku let od 11. září změnil k nepoznání. Není předmětem tohoto článku rozebírat, jestli už toto bylo přílišné, anebo jestli to bylo přiměřené a nutné.

Co ale předmětem je – kam chceme jít nyní? Ze společnosti se ozývají hlasy pro řešení „muslimské otázky“. Jsme svědky násilí vůči nim. Ne kvůli jejich činům jako jednotlivců. Ale kvůli činům lidí, kteří nám je až moc připomínají. Obecně nám nevadí ubližovat lidem, kteří jsou chudší, slabší, v nouzi, kteří jsou jiní než my. Ať už za tím stojí jakákoli emoce – strach, znechucení, nenávist – neuvědomujeme si, že každým útokem na některou z těchto skupin, každým porušeným právem, neubližujeme jenom těmto lidem. Ubližujeme tím i sobě. Ubližujeme tím naší společnosti.

Máme iluzorní představu, že je jenom několik problematických skupin. A vypořádáním se s těmito skupinami tyto problémy zmizí. Je to ale skutečně tak? Lidé se různí. A vždy se objeví další a další skupiny, které budeme považovat za odlišné od nás – ať už to jsou lidé bohatí, chudí, staří, mladí, konzervativci, liberálové, umírnění, agresivní, pasivní. Vždy najdeme někoho, kdo momentálně není jako většina. Naši předci ale umírali a bojovali právě za to, aby lidé byli chráněni bez ohledu na to, jestli jsou momentálně součástí většiny, anebo jestli jsou (nezaviněně nebo svojí vinou) na okraji společnosti.

Tyto hodnoty jsou součástí našeho státu. Jsou nám dány naší křesťanskou historií, zkušenostmi z tvrdých období, kterými jsme si museli projít.

Každé omezení svobod s sebou přináší svoji cenu. Možná ne hned, ale jednou ji budeme muset zaplatit. Když píšu tyto řádky, napadá mě jeden citát: „Již svým prvním článkem je tvořen řetěz. První cenzurovaná řeč, první zakázaná myšlenka, první svoboda odepřena – nás všechny neodvolatelně sváže.“[1]

Islám neznamená terorismus. Terorismus nemá náboženství. Touha ubližovat jiným lidem není běžná. V těchto hodinách cítíme rozhořčení, nedovolme ale, aby dopadlo na lidi, kteří za nic nemohou. Možná, že my jsme pro teroristy všichni stejní – a že nás vnímají jako jednolitou masu bezvěrců a utlačovatelů. Tak jednoduchá ale situace není. Pro nás je jejich pohled absurdní – ale jenom protože máme hlubší náhled a víme, jak se situace má.

Je to o poznání. O porozumění. Než necháme rozžhnout naši nenávist a nechat ji dopadnout na ty, kteří za nic nemohou, pokusme se pochopit kulturu, která je jiná než ta naše. Ale přesto se až tak moc neliší. Není jednolitá, ale skládá se z jedinců s odlišnými názory. Odlišným zázemím. Každý z nich je jiný – stejně jako je jiný každý z nás.

Dnes zemřelo 150 lidí. Truchlím nad nimi. Soucítím s jejich rodinami a přáteli. Nevím, co přinesou následující dny. Ale jedno vím jistě. Naše hodnoty jsou to, co je teď důležité. Trestat viníky, ale neubližovat nevinným. Bránit se, ale nezaprodat přitom sami sebe.

Znovu přemýšlím nad povahou lidí, kteří jsou schopní ublížit nevinným lidem. Strach, rozhořčení, nenávist. To je přesně to, jak utrpení začíná.



[1] Z anglického originálu: With the first link, the chain is forged. The first speech censored, the first thought forbidden, the first freedom denied, chains us all irrevocably.

The Brief History of Rise UP!

„Nikdy jsem neslyšel, že by pro nás něco udělali. Beztak zase další uskupení, které se chce jenom svézt na vlně. Posbírat si politické hlasy, vyhrát volby a pak o něm už zase neuslyšíme. Tohle všechno už znám.“ Anebo ne? Co je to skutečně Rise UP? Kde se tady toto uskupení vzalo? Jaký je jeho cíl? A proč jde sakra do voleb?


Rise UP není rychlokvaška, která by zde vznikla krátkou dobu před volbami, aby od vás posbírala hlasy a dostala se do akademického senátu. Funkce v senátu pro nás není cíl, ale je to prostředek.

Vraťme se úplně na začátek – o rok a půl zpět. Byl jsem na velice podobné pozici, jako jsem teď. Krátká doba před volbami do akademického senátu. Spousta ideálů, jak by měly věci fungovat. Frustrace, že teď nefungují. A samozřejmě spousta nadějí, že já budu tou změnou, která dá třeba alespoň těch pár věcí na tu správnou kolej a problémy vyřeší.

A skutečně ano – dali jste mi svoji důvěru a ve volbách mě zvolili. Nevím, co vás tehdy přesvědčilo – jestli to byla historie projektů, které jsem na fakultě spustil nebo se na nich podílel, anebo jestli to byl volební program, který jsem sestavil. A že jsem toho v něm nasliboval hodně. Možná bylo důvodem obojí.

Poslední rok a půl pro mě byl čas, kdy jsem cítil velkou zodpovědnost za své sliby. Nejsem člověk, který naslibuje, ale když přijde na splnění, tak jenom rozhodí rukama. Mé sliby pro mě jsou závazkem, kterého si nadevše cením. Jak se mi daří svoje sliby plnit, se můžete podívat na mé senátorské stránce.

Ne vždy to bylo snadné. Do cesty se připletly překážky. Objevily se jiné věci, které byly ještě důležitější a palčivější než věci, které jsem si při sestavování programu myslel, že je nutné vyřešit. To je ostatně problém všech studentských senátorů – časem zjistí, že fakulta má větší problémy než málo místa na sezení, nedostatek místa na parkování nebo otevírací dobu knihovny. Když se bojuje proti vylučování ze studia z důvodů, které zdaleka nejsou obvyklé, a proti chování odporujícím právním principům, člověk občas začne zapomínat na věci, které ho trápily, když ještě nebyl senátorem.

V těch těžkých chvílích jsem našel oporu mezi lidmi, kteří zavázáni k ničemu nebyli. Kteří se rozhodli pomáhat jenom z toho důvodu, že cítili stejnou potřebu změny, jakou jsem cítil já. O kterých jste třeba ani nikdy neslyšeli, protože vždycky slyšíte a zapamatujete si jméno toho, kdo to v konečném důsledku hodí na Facebook a jehož tvář si zapamatujete. Tito lidé byli Rise UP.

Seskupení lidí scházející se po večerech v kavárnách. Diskutující o řešeních, ne o problémech. Nebyli jsme vázaní na jednu fakultu, byli jsme lidé z celé univerzity. S různým zázemím – z fakultních senátů, z kolejní rady, ze studentských spolků. Spoustu věcí, které jsem při kandidatuře do univerzitního senátu slíbil, bych nebyl schopen splnit, kdyby nebylo lidí, kteří mi pomáhali. Vypracování statistik úspěšnosti v předmětech a analýza dat, komunikace s učiteli ohledně nahrávání přednášek a vysvětlení, jaké řešení máme nachystané a že to není zdaleka tak strašné, jak si myslí. Práce na elektronické nástěnce a jejím návrhu, kterému se teď snažíme se spolkem Nugis Finem vdechnout život. To všechno jsou věci, které bych sám nezvládl. Nebýt těchto lidí, nebyli bychom ani tam, kde teď jsme. Za to jim chci vyjádřit dík.

Na našich schůzkách nás navštívil i (v té době nastávající) ředitel Centra výpočetní techniky – David Skoupil. Vyslechl si naše připomínky k mnoha oblastem – k informačnímu systému, k chaosu v informačních kanálech, k nefunkční Wi-Fi, k nedostatečné technické podpoře. Ve spolupráci s ním jsme se domluvili na řešeních. A také je realizovali.

Večerní setkání Rise UP s ředitelem Centra výpočetní techniky UP

Od začátku tohoto akademického roku byl zřízen helpdesk pro studenty, kde mohou požádat o pomoc s technikou. Dohodli jsme se na spuštění univerzitní wikipedie, kde by se shromažďovaly všechny návody, právní předpisy a jiné informace pro studenty. Tato wikipedie je už spuštěná a funkční. Bohužel v ní ale ještě není dostatek věcí, aby byla skutečně prospěšná. To beru jako naše selhání a doufám, že se nám wikipedii s Rise UP podaří naplnit, aby dobře plnila svůj cíl.

Šli jsme tedy nad rámec mého programu. Šli jsme nad rámec věcí, které má studentský senátor ve své pravomoci. V tom je hlavní benefit, který v Rise UP vidím. A za jsem za něj všem zúčastněným velice vděčný a vážím si jich za jejich ochotu do toho jít.

Často v diskuzích s vámi slyším názor, že spousta věcí, které slibuji a o kterých mluvím, nejsou věci politické. Že to nejsou věci, na které má akademický senát vliv. Ale právě proto zde je Rise UP. Nejsme svou povahou politici. Jenom víme, že našich cílů bez upsání se politice nedosáhneme. Hlasováním a docházkou na senát ale naše aktivita nekončí a nikdy nekončila. My jsme totiž ti, kteří se nebojí vstát, vyhrnout si rukávy a dát se do práce, pokud se jí nikdo jiný není ochoten ujmout.

O rok a půl později

Dlouho jsem uvažoval, jestli mám znovu kandidovat, tentokrát do fakultního senátu. Přece jenom tohle je můj poslední rok, který na fakultě trávím. Proto vím, že můj mandát zanikne a stejně za mě nastoupí náhradník. Nakonec jsem se ale rozhodl, že se voleb zúčastním. Objevily se dvě věci, které toto za mě rozhodly.

Zaprvé to byly děkanské volby. Neměl jsem výrazné preference, co se týče kandidátů. Obou kandidátů si velice vážím. Mrzelo mě ale, co se strhlo během voleb a hlavně po nich. Vyměnil jsem si ohledně toho stohy e-mailů, ale můj názor se nezměnil. Ta druhá věc na to navazuje – a jsou jí studentští senátoři a jejich role v těchto volbách. Mrzelo mě, že studentská kurie nebyla schopná zaujmout nějaké stanovisko. Že se její členové nebyli schopní nijak vymezit. Že se mezi sebou ještě domluvili, že si neřeknou svoji volbu dokonce ani sobě navzájem.

Do jisté míry je chápu – obava o „odplatu“ za svůj názor se může zdát reálná. Jak ale bylo zmíněno v jednom z e-mailů od pedagoga, který mi přišel – tohle jsou ti sebevědomí zástupci studentů? Když jde člověk do voleb, jde s kůží na trh. Očekává se, že bude schopen zaujmout názor. Že se za něj nebude stydět. Že se nebude bát následků za jeho vyřčení. I když jednací řád samozřejmě dává možnost se nevyjadřovat, protože je volba anonymní. Kolikrát se ale studentští senátoři neozvali v jiné situaci, kdy měl být jejich názor být slyšen?

Obecně musím říct (a doufám, že mi stávající studentští senátoři odpustí, protože mezi nimi mám své kamarády), že nejsem spokojený s tím, jak toto funkční období studentská kurie fakultního senátu fungovala. Jeden studentský senátor se za poslední rok na schůzi senátu nedostavil ani jednou. Dva senátoři z řad doktorandů se, dle slov jiného studentského senátora, vždy postavili na stranu pedagogů a nezohledňovali pohled za studenty – za které byli do senátu zvoleni. Zbytek studentských senátorů pak už jen házel protestní hlasy.

S tímto nejsem spokojený. A věřím, že takto se politika dělat nemá. V politice na univerzitní úrovni jsem se něco naučil. Možná ne moc, ale něco ano. A jsem spokojený, jak studentská kurie funguje tam. Nevím přesně, jaký je důvod, že tam vše funguje – protože věřím, že kandidáti na senátory do fakultního senátu byli stejně kvalitní, jako jsou ti v celouniverzitním senátu. Možná je to jen jiným prostředím. Chci se ale zasadit a věnovat tomu poslední rok svého studia na naší alma mater, abych tuto atmosféru spolupráce dostal i do našeho fakultního senátu.

K tomu jsem si vybral právě Rise UP. Dal jsem dohromady tým studentů, kterým důvěřuji, že budou schopní dostát závazku, který vám právě dávám. Ač Rise UP nevedu, protože je to skupinka rovných, zavazuji se vám, že budeme vždy jednotně hájit zájmy studentské obce a nebudeme se bát říkat naše názory, ač nám samotným to může být nepříjemné nebo rizikové. Od toho tu jsme.

Učí se právníci zákony nazpaměť?

Tohle je úplný evergreen: „Já bych práv nezvládl! Učit se zákony nazpaměť?!“. Tolikrát, co jsem tohle zaslechl z úst někoho do studia na právnické fakultě nezasvěceného! Marné pak vysvětlovat, že cílem není znát znění zákona nazpaměť. Alespoň by nemělo být. Že kde to jde, tam se snaží nás zkoušet prostřednictvím klauzur, u kterých máme právní předpisy k dispozici – a je to o porozumění a o jejich aplikaci. Na druhou stranu – je to tak ale všude?


Kdyby to tak skutečně bylo, tak proč z úst studentů práv slyšíme, že je absolutně zbytečné se na zkoušku něco učit, když je to všechno upraveno v zákoně? Toto ale nejsou úvahy, které zaznívají pouze z řad studentů. I někteří učitelé jsou stejného názoru. Nad tímto tématem tedy začala diskutovat i naše koalice zvolená do Akademického senátu. Jak jistě víte, toto je úplně mimo pravomoc celouniverzitního Akademického senátu. Je nutné řešení na úrovni fakulty. Každopádně vzhledem k mému už od voleb proklamovanému cíli – totiž přinést diskuzi z oblasti univerzitní politiky blíže k akademické obci, rozhodl jsem se prezentovat jednotlivé názory a argumenty, které v ní zaznívají.

Naše Právnická fakulta není první v úvahách o důvodnosti znalostí přesného znění právních předpisů. Třeba na Právnické fakultě Masarykovy univerzity jsou obvyklé právní předpisy „na potítku“ u zkoušek a státnic. A popravdě řečeno – vyvolává to kontroverze. Následky podle všeho vypadají tak, že studenti spoléhají na to, že všechno vyčtou z textu zákona až přímo na zkoušce – a tedy jejich příprava na zkoušky je chabá. Ale kupodivu jim to většinou vychází. Tohle vede k otázkám, jak je vůbec daný předmět potřebný, pokud je jeho výuka vedena stylem „naučíme vás, co je v zákoně“. To pak rovnou můžeme na začátku semestru rozdat studentům ÚZtka a daný předmět zrušit.

Na druhou stranu ani já nejsem příznivcem toho, že bychom v hlavě neměli mít nic a spoléhat se jenom na to, že to dokážeme najít v zákoně. To je také takový další výrok, který často slýchávám a to totiž – „na co bych to musel vědět z hlavy, když vím, kde to najít?“. A ano, určitě se to vztahuje na spoustu oblastí. Nejsem si ale jistý, jak moc se toto dá aplikovat na právo. Zvlášť když pro právo jsou typické vzájemné souvislosti. Souvislosti ale, aniž bychom aspoň něco v hlavě měli, nepochopíme.

Není tedy chyba jen ve způsobu výuky? Mám za to, že ano. Podívejte se na největší právníky. Co mají společného? Dokáží se velmi rychle zorientovat a vytvořit logickou úvahu. Dokáží skutečně chápat význam právního předpisu a ne jen brouzdat „po povrchu“ – čímž rozumím jen odříkat text zákona. Dokáží nejen vysvětlit, jak něco je, ale i proč to tak je a případně, jak by to mělo správně být. Otázka, kterou si kladu a kterou nechám otevřenou i k vaší úvaze – co nás má vlastně škola naučit? Jaké je vlastně to zadání?

Pochybuji totiž, že ti dříve zmínění nejlepší právníci se naučili to, co umí, v rámci běžně vyučovaných předmětů na škole. Spíš si myslím, že ty běžně vyučované předměty spíše hlubší pochopení potlačují, protože vyvolávají pocit, že to stačí. Aspoň takhle to působí na mě.

Takže, co s tím? Dostáváme se na začátek a k otázce, kterou jsem na začátku nepřímo položil – pomohlo by zavést předpisy u zkoušek? Mám za to, že ano. Ale zároveň s tím by se musel změnit systém výuky a systém zkoušení. Najednou by se třeba ukázalo, že máme předměty, kde by kromě textu zákona nebylo co učit (resp. bylo by co učit, ale neměl by to kdo učit, protože nikdo tomu dostatečně nerozumí).

Je otázka, jak by toto vůbec bylo studentům příjemné. Minimálně těm, kteří se snaží projít s nejmenším možným odporem. Je totiž iluzorní, že by zkoušky s právním předpisem „na potítku“ byly s tímto novým systémem zkoušení lehčí. Spíše naopak. Na zkouškách by padaly otázky na judikaturu, na interpretaci jednotlivých paragrafů, na souvislosti mezi jednotlivými paragrafy a jednotlivými předpisy.

Za dobu svého studia jsem si všiml jedné věci – a to totiž, že nic není nikdy dobře. Když je ústní zkouška, tak je to hrozné a lepší by byla písemná. Když je písemná, tak je to hrozné a byla by lepší ústní. Když jsou otázky u zkoušky přidělované od učitelů, je to špatně, protože prý byly přidělované podle oblíbenosti daného studenta. Když se otázky losují, je to špatně, protože najednou se zkouší i otázky, které dříve nikdo nepřiděloval. A kdo to nakonec odnese? Ten, kdo danou změnu prosadil. Ten, kdo vyslyšel stížnosti a kdo šel se svou kůží na trh. To nemluvím nijak abstraktně – minimálně můj ročník momentálně přesně ví, o čem mluvím, protože přesně tyto věty v průběhu tohoto akademického roku zaznívaly.

A obávám se, že ze strany studentstva toto bude ten přesný případ s právními předpisy u zkoušek. Nyní se nadává, že se zkouší něco, co je zbytečné. Ale když by se to změnilo, nadávalo by se pořád. A nejen na to, že je to teď horší. Nadávalo by se i na ty, kdo chtěli pomoct a splnit svůj předvolební slib, že budou naplňovat přání studentů v akademickém senátu. Stejně, jako se to stalo jednomu nejmenovanému senátorovi právě během uplynulého roku.

Je to můj – možná trošku pesimistický pohled. A nezastírám, že mnoho myšlenek vyjádřených v tomto příspěvku je jenom můj subjektivní názor. Možná to ale bude pro diskuzi přínosnější, než kdybych se držel přísně objektivních tvrzení.

Já sám jsem pro právní předpisy u zkoušek – i za cenu zvýšené obtížnosti. Proč? Protože se tím víc naučím. Změní se systém výuky – to, co se naučíme, bude mnohem více využitelné než to, co se naučíme dnes. A o to mi jde – nechci školu jen nějak prolézt a získat tak diplom. Chci se naučit to, co budu potřebovat.

Navíc – uvědomme si, že mnoho změn už nastalo. Náš současný studijní program je nastavený na klauzurní typ zkoušení. Na to, že máme u klauzur právní předpisy k dispozici. Na to, že se s právními předpisy musíme naučit pracovat a vyhledávat v nich informace místo toho, abychom se je jen nazpaměť naučili.

Už jen tím, že budou právní předpisy k dispozici u zkoušek, eliminujeme oblasti, které je zbytečné tak do hloubky umět nazpaměť – co si budeme nalhávat, stejně drtivou většinu do pár týdnů zapomeneme! Klasickým příkladem je zvláštní část trestního práva. Já všechny ty skutkové podstaty na soubornou zkoušku vážně uměl! Teď mám problém si vzpomenout i na ty základní. Tím neříkám, že se je nemáme učit vůbec. Právník musí být schopen identifikovat jednání jako trestný čin – a to bez dlouhého hledání v zákoně. Samozřejmě detaily může dohledat – ale mělo by ho na první pohled trknout, že tohle je trestné.

Bohužel mám ale pocit, že třeba podvod pozná drtivá většina studentů, co na souborné zkoušky šla. Ale penalizovat je u zkoušky za to, že z hlavy neví, že u skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku je třeba škody nikoliv nepatrné, ale u skutkových podstat pojistného, úvěrového a dotačního podvodu podle § 210, 211 a 212 toto kritérium není – to je na mě trochu moc.

Co tím chci říct: Když něco vypustíme v oblastech jako je tato, zbude nám čas na učení se věcí, které jsou důležité a které má smysl se učit.

Tak nám to začíná…

Začíná nám nový akademický rok, což pro většinu z nás znamená návrat ke studiu. Začíná nám dlouhá jízda na kolotoči studijních povinností. Někteří si ji letos vyzkouší poprvé, někteří už mají několikaletou praxi. Co ale začíná pro mě – a jak možná pochopíte po přečtení tohoto článku, tak i pro vás – je výkon mandátu akademického senátora. No – on už oficiálně začal před prázdninami na první schůzi, načež celé prázdniny následovaly přípravy. Ale teprve až nyní mohu představit svůj sen.


Každý z nás má představu, jak by mělo studium na vysoké škole vypadat. A ta vaše bude pravděpodobně o hodně jiná než ta má. Důvodem, proč jsem do Akademického senátu kandidoval a proč vlastně píšu i tento příspěvek, je moje touha uvádět tyto představy v život. Nejenom ty mé, ale představy vás všech, kteří prostředí na Univerzitě tvoříte.

Bohužel už i za tu relativně krátkou dobu, která uběhla od voleb, jsem si všiml rapidně upadajícího zájmu o skutečné řešení problémů a o podporu inovací. Myslím, že před volbami a během nich se podařilo rozvířit diskuzi o problémech Univerzity a obecně vysokého školství v České republice – minimálně na straně studentů. A byla by vážně škoda, pokud by tato diskuze neměla nějaký výstup a nějaký efekt.

Během voleb jsem zaznamenal názor, na který jsem nestihl zareagovat a který mě vyděsil. Byl to názor, že nemá smysl se na Univerzitě jakýmkoli způsobem angažovat, protože „z toho kurníku stejně do pár let všichni vypadneme“. Tento názor se mi opravdu příčí a nedokážu si představit, že bych psychicky unesl řídit se tímto názorem v jakékoli oblasti svého života.

Dovolím si několik pragmatických otázek – kolik z nás si stěžuje byť i na jedinou věc na naší Univerzitě? Kolik z nás by chtělo byť i jedinou věc změnit, aby zde bylo lepší studijní prostředí? Není právě to, že se mnoho studentů před námi řídilo pravidlem „stejně odsud za chvíli vypadneme“, důvodem, proč se tyto věci ještě nezměnily?

Trochu mě mrzí ten nedostatek hrdosti na vlastní alma mater. Ta myšlenka, že po pěti odstudovaných letech z ní odejdeme a všechny vazby se zpřetrhají. Jistě, Univerzita Palackého asi nemá takové jméno jako Harvard či Oxford, ale znamená to, že bychom měli být méně hrdí na to, že na ní studujeme, že cítíme sounáležitost k ní a k ostatním, kteří na ní studují či studovali?

Na zahraničních univerzitách se platí v přepočtu stovky tisíc korun za studium. U nás školné po tvrdých protestech nemáme. Z mého pohledu nejsou ale účelem školného ani tak problémy s financováním vysokých škol, z mého pohledu je to otázka sekundární. Pro mě je jeho hlavním smyslem ocenit si (sami sobě) hodnotu tohoto vzdělání. Když si studium zaplatíte a třeba se i kvůli tomu zadlužíte, je to váš závazek. Závazek, že když už jste zaplatili, abyste za to něco dostali. Aby vám to něco přineslo. Protože pak vy sami si budete kontrolovat kvalitu toho, co dostáváte. A budete tuto kvalitu požadovat.

Je proto nemyslitelné, že v případě, kdy máme takové štěstí a školné platit nemusíme, zaplatíme škole alespoň svým zájmem o ni? Svou aktivitou, jejíž plody možná nestihneme sklidit my, ale pomohou všem členům naší alma mater do budoucna? A stejně tak zvýší prestiž školy, jejímž titulem se honosíme?

Zaznamenávám mezi studenty i názory, že hlas studenta nic nezmění. Že univerzita je jako obrněná pevnost, proti které student nic nezmůže. Zde vás ovšem musím vyvést z omylu. Studenti naopak mohou změnit mnoho. Při volbách do Akademického senátu Univerzity mají rozhodující hlas studenti. Co si budeme povídat – je zde rovnost hlasů studentů a pedagogů – a studentů je prostě víc. A uvědomme si, že senát volí rektora. A ten si vybírá své vedení. Celé to tedy leží jen na studentech. Všimněte si, že ve volbách všichni kandidáti cílí ne na učitele, ale na studenty (ač je to často kritizováno, protože učitelé také mají podstatné náměty, které ale pak v senátu nemají zastoupení).

Myslím si, že aktivita studentů je nutná pro pozitivní vývoj na Univerzitě. Že aktivitou ze strany studentů bychom vyřešili nejeden problém. Nyní se samozřejmě nabízí otázka, jakým způsobem efektivně se studenty komunikovat a jak jejich činnost organizovat. A musím se přiznat, že nevím. Univerzita se o toto snaží již několik let, stejně tak jako i mnoho jednotlivců a uskupení. Máme zde UP Žurnál, Helenu v krabici, UP Air, oficiální facebookové stránky Univerzity a mnoho dalších kanálů. Otázka, kterou si kladu a na kterou bohužel neznám odpověď – jak to, že všechna tato vynakládaná snaha dokáže dosáhnout pouze marginálního (ve vztahu k celkovému počtu studentů) zaujetí?

Já osobně bych rád po dobu celého svého senátorského mandátu udržoval komunikaci přes svou senátorskou facebookovou stránku a detailnější informace a diskuzi rozvíjel na tomto blogu. K tomu jsme se ještě s ostatními studentskými senátory rozhodli zřídit stránky studentské kurie Akademického senátu, kde budeme jednoduše a srozumitelně informovat o zásadních informacích z jednání senátu a o důležitých krocích vedení. Dále ještě chceme zahájit tradici debat a diskuzí se studenty. Tato setkání by měla sloužit primárně pro to, aby byla možnost sdělit nám, jaké jsou zde problémy z vašeho úhlu pohledu. Už od začátku semestru chceme zasedat v neformálním přátelském kroužku každý měsíc vždy na jedné z fakult (zavedeme rotační systém).

Řízení Univerzity se zdá velmi vzdálené od dění na jednotlivých fakultách. Ve skutečnosti tomu tak není a myslím si, že právě ta správná míra spolupráce mezi jednotlivými úrovněmi může přinést své největší ovoce.

Toto jsou způsoby, které nás napadly pro komunikaci s vámi. Jestli jsou dostatečné anebo ne, ukáže čas. Já osobně doufám, že naše aktivita k něčemu bude a že alespoň část z vás dovede k zájmu, co se na Univerzitě Palackého a obecně v českém školství děje.

Leží to ale zároveň i na vás. Všechno, o co se zde já, ostatní akademičtí senátoři a vedení Univerzity snažíme. Když jsem do Akademického senátu kandidoval, měl jsem za to, že vím přesně, jak by měly věci fungovat, co se musí změnit a podobně. Čím dál tím víc si ale uvědomuji, jak málo toho vím. Jak mi celou dobu chyběl (a ve spoustě věcí ještě chybí) pohled někoho jiného. Proto vás potřebujeme.


Pokud jste článek dočetli až sem, mám obrovskou radost, protože cítím, že tato činnost má smysl. Je to minimálně pěkný začátek, když se o problémech lidé dozvědí a začne se o nich mluvit a diskutovat. Doufám, že se mi podaří psát další relevantní a zajímavé články, které si vaši pozornost udrží. Na vaše názory se budu těšit v diskuzi.