loader

Blog

Za co jsme ochotní vyměnit naše svobody?

Sedím v Union League v Chicagu a postupně zdravím a seznamuji se s přicházejícími lidmi. Najednou mi začne vibrovat telefon v kapse. Chvíli jej ignoruji a pokračuji v konverzaci. Vibrace ale nepřestávají. Když mi někdo píše tolik zpráv najednou, navíc v noci, děje se něco zásadního. Při pohledu na displej vidím záplavu zpráv od 8 lidí. „Sleduješ zprávy? Teroristický útok v Paříži.“ Na internetu načítám zprávy.

Několik hodin poté… Nemůžu spát. Místo toho se dívám na živé vysílání z Paříže a pročítám komentáře. Nakonec televizi vypínám a znovu si přehrávám, co jsem to vlastně viděl a co to znamená. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy takhle cítil. Kladu si jednu palčivou otázku za druhou: Co se to vlastně dnes stalo? Proč? A pak otázka, jejíž odpovědi se bojím asi nejvíc – co se stane zítra?


Je mi líto zemřelých. Soucítím s rodinami a přáteli zemřelých a vyjadřuji jim svou nejhlubší soustrast. Přemýšlím nad povahou lidí, kteří jsou schopní ukončit životy nevinných lidí. Nedokážu pochopit, jak se v někom dokáže najít tolik nenávisti. Strachu? Nepochopení?

Přes 150 lidí již není mezi námi. Teď je noc, jak na to ale budou lidé reagovat? Posledních pár měsíců je složitých pro celou evropskou civilizaci. Islám v Evropě je třaskavé téma již několik let, v posledních měsících navíc zintenzivněné množstvím uprchlíků směřujících do Evropy. Veřejná debata je vyostřená. Jak k ní přispěje to, co se právě ve Francii stalo?

„Já to říkal. Podívejte se! To jsou ti vaši „mírumilovní“ muslimové! Tohle chcete v Evropě?“ Přesně takové komentáře zde ráno budou. A já přemýšlím nad tím, jak na ně odpovědět. V uplynulých měsících jsem se netajil tím, že chci pomoci lidem v nouzi, kteří utíkají ze své země za situace, kterou si mnoho z nás (včetně mě) ani nedokáže představit. Proto také vím, že nic z toho, co jsem říkal, nemělo žádný účinek na lidi s opačným názorem. Chci se teď zamyslet z jiného pohledu nad otázkou terorismu, a co vlastně skutečně způsobuje naší společnosti.

Cílem terorismu je šířit strach. Působením utrpení. Zabíjením. Výhružkami. A je v tom velice úspěšný. Člověk nepotřebuje být neurovědec, aby pochopil sílu strachu. Vzpomínám si, že poprvé jsem začal terorismus vnímat po 11. září. Tehdy se poprvé dostal do povědomí mého, ale i celého světa.

Kontroly na letišti dříve nevídaného rozsahu. Uzavření dříve veřejně dostupných státních orgánů a institucí pro veřejnost. Nebo alespoň značné omezení přístupu. Opakované omezování soukromí na internetu. Teroristické útoky zasáhly naši společnost více, než si jsme možná schopní uvědomit. Není to totiž o útocích samotných. Je to o našich reakcích na ně. Pod tíhou strachu jsme se byli ochotní vzdát mnoha svobod, které jsme považovali za samozřejmé. Mnoha práv, která nám náležela. Značně jsme omezili svá práva plynoucí nám ze života v demokratickém právním státu. Začali jsme útočit i na ta nejzákladnější práva jednotlivců jako právo na život, zákaz mučení, právo na spravedlivý proces.

To všechno jsme začali vyměňovat za pocit svého bezpečí. Ano, skutečně si myslím, že je to jen pocit. Boj proti terorismu považuji za velice důležitý úkol. Bezpečnost a životy lidí jsou to nejcennější, co máme. A tomu také odpovídá význam jejich ochrany.

Než ale ve jménu ochrany své bezpečnosti a svých životů započneme s dalším omezováním práv nás všech, uvědomme si dvě věci.

Ze stran odpůrců proti uprchlíkům často slyším jeden argument. Že naši předkové bojovali za naši zem a bránili ji. Prolévali svou krev. Mnoho lidí tento argument nemá rádo. Já ho rád mám. Vážím si totiž všeho, co minulé generace vybudovaly. Čeho se jim podařilo dosáhnout. Co už ale obvykle v diskuzích nezaznívá – demokracie, lidská práva – to je přece také to, za co naši předkové bojovali. Za co byli ochotní umírat. Nejen v České republice, ale v celém světě se lidé obětovali za něco většího, než byli oni sami. Za svůj stát, za komunitu okolo sebe, za svoje přátele a rodinu, ale třeba i jen za nějakou nehmotnou ideu – kterou mohla být rovnost, svoboda, sebeurčení.

Když se tedy zamýšlíme nad ochranou toho, co nám bylo našimi předky svěřeno, nedívejme se pouze na půdu, na které právě stojíme. Nejen na budovy, které užíváme. Naším pravým dědictvím jsou naše hodnoty. To na nich stojí naše společnost, celá naše civilizace.

Našimi hodnotami jsou přitom úcta k životům druhých, obětavost, soucit a pochopení. Kdo mě zná, moc dobře ví, že neholduji žádnému náboženství. Nedovolím si ale popírat, že by se na mě a na celé naší kultuře neprojevilo křesťanství.

Strach nás vždy v historii tlačil a tlačí nás i teď, abychom na naše hodnoty alespoň na chvíli zapomněli. Abychom se na chvíli dívali jinam, než se situace vyřeší sama. Anebo než ji někdo vyřeší za nás.

Bojím se ale pohledu, který by se nám naskytl, až bychom znovu otevřeli oči. Historie nám ukázala, jak jednoduše dokážeme být zbavení našich svobod. Jak rychle a snadno se necháme přesvědčit, že vlastně ani žádné svobody nepotřebujeme. Že je nám lépe bez nich. A i když se třeba někomu nastalá situace nelíbí, v určitém momentu již s ní nic nenadělá.

Nejhorší jsou přitom plíživé změny, kterých si v podstatě ani nevšímáme, dokud je neuvidíme jako celek při pohledu zpět. A svět se za tu více než desítku let od 11. září změnil k nepoznání. Není předmětem tohoto článku rozebírat, jestli už toto bylo přílišné, anebo jestli to bylo přiměřené a nutné.

Co ale předmětem je – kam chceme jít nyní? Ze společnosti se ozývají hlasy pro řešení „muslimské otázky“. Jsme svědky násilí vůči nim. Ne kvůli jejich činům jako jednotlivců. Ale kvůli činům lidí, kteří nám je až moc připomínají. Obecně nám nevadí ubližovat lidem, kteří jsou chudší, slabší, v nouzi, kteří jsou jiní než my. Ať už za tím stojí jakákoli emoce – strach, znechucení, nenávist – neuvědomujeme si, že každým útokem na některou z těchto skupin, každým porušeným právem, neubližujeme jenom těmto lidem. Ubližujeme tím i sobě. Ubližujeme tím naší společnosti.

Máme iluzorní představu, že je jenom několik problematických skupin. A vypořádáním se s těmito skupinami tyto problémy zmizí. Je to ale skutečně tak? Lidé se různí. A vždy se objeví další a další skupiny, které budeme považovat za odlišné od nás – ať už to jsou lidé bohatí, chudí, staří, mladí, konzervativci, liberálové, umírnění, agresivní, pasivní. Vždy najdeme někoho, kdo momentálně není jako většina. Naši předci ale umírali a bojovali právě za to, aby lidé byli chráněni bez ohledu na to, jestli jsou momentálně součástí většiny, anebo jestli jsou (nezaviněně nebo svojí vinou) na okraji společnosti.

Tyto hodnoty jsou součástí našeho státu. Jsou nám dány naší křesťanskou historií, zkušenostmi z tvrdých období, kterými jsme si museli projít.

Každé omezení svobod s sebou přináší svoji cenu. Možná ne hned, ale jednou ji budeme muset zaplatit. Když píšu tyto řádky, napadá mě jeden citát: „Již svým prvním článkem je tvořen řetěz. První cenzurovaná řeč, první zakázaná myšlenka, první svoboda odepřena – nás všechny neodvolatelně sváže.“[1]

Islám neznamená terorismus. Terorismus nemá náboženství. Touha ubližovat jiným lidem není běžná. V těchto hodinách cítíme rozhořčení, nedovolme ale, aby dopadlo na lidi, kteří za nic nemohou. Možná, že my jsme pro teroristy všichni stejní – a že nás vnímají jako jednolitou masu bezvěrců a utlačovatelů. Tak jednoduchá ale situace není. Pro nás je jejich pohled absurdní – ale jenom protože máme hlubší náhled a víme, jak se situace má.

Je to o poznání. O porozumění. Než necháme rozžhnout naši nenávist a nechat ji dopadnout na ty, kteří za nic nemohou, pokusme se pochopit kulturu, která je jiná než ta naše. Ale přesto se až tak moc neliší. Není jednolitá, ale skládá se z jedinců s odlišnými názory. Odlišným zázemím. Každý z nich je jiný – stejně jako je jiný každý z nás.

Dnes zemřelo 150 lidí. Truchlím nad nimi. Soucítím s jejich rodinami a přáteli. Nevím, co přinesou následující dny. Ale jedno vím jistě. Naše hodnoty jsou to, co je teď důležité. Trestat viníky, ale neubližovat nevinným. Bránit se, ale nezaprodat přitom sami sebe.

Znovu přemýšlím nad povahou lidí, kteří jsou schopní ublížit nevinným lidem. Strach, rozhořčení, nenávist. To je přesně to, jak utrpení začíná.



[1] Z anglického originálu: With the first link, the chain is forged. The first speech censored, the first thought forbidden, the first freedom denied, chains us all irrevocably.