loader

Blog

Učí se právníci zákony nazpaměť?

Tohle je úplný evergreen: „Já bych práv nezvládl! Učit se zákony nazpaměť?!“. Tolikrát, co jsem tohle zaslechl z úst někoho do studia na právnické fakultě nezasvěceného! Marné pak vysvětlovat, že cílem není znát znění zákona nazpaměť. Alespoň by nemělo být. Že kde to jde, tam se snaží nás zkoušet prostřednictvím klauzur, u kterých máme právní předpisy k dispozici – a je to o porozumění a o jejich aplikaci. Na druhou stranu – je to tak ale všude?


Kdyby to tak skutečně bylo, tak proč z úst studentů práv slyšíme, že je absolutně zbytečné se na zkoušku něco učit, když je to všechno upraveno v zákoně? Toto ale nejsou úvahy, které zaznívají pouze z řad studentů. I někteří učitelé jsou stejného názoru. Nad tímto tématem tedy začala diskutovat i naše koalice zvolená do Akademického senátu. Jak jistě víte, toto je úplně mimo pravomoc celouniverzitního Akademického senátu. Je nutné řešení na úrovni fakulty. Každopádně vzhledem k mému už od voleb proklamovanému cíli – totiž přinést diskuzi z oblasti univerzitní politiky blíže k akademické obci, rozhodl jsem se prezentovat jednotlivé názory a argumenty, které v ní zaznívají.

Naše Právnická fakulta není první v úvahách o důvodnosti znalostí přesného znění právních předpisů. Třeba na Právnické fakultě Masarykovy univerzity jsou obvyklé právní předpisy „na potítku“ u zkoušek a státnic. A popravdě řečeno – vyvolává to kontroverze. Následky podle všeho vypadají tak, že studenti spoléhají na to, že všechno vyčtou z textu zákona až přímo na zkoušce – a tedy jejich příprava na zkoušky je chabá. Ale kupodivu jim to většinou vychází. Tohle vede k otázkám, jak je vůbec daný předmět potřebný, pokud je jeho výuka vedena stylem „naučíme vás, co je v zákoně“. To pak rovnou můžeme na začátku semestru rozdat studentům ÚZtka a daný předmět zrušit.

Na druhou stranu ani já nejsem příznivcem toho, že bychom v hlavě neměli mít nic a spoléhat se jenom na to, že to dokážeme najít v zákoně. To je také takový další výrok, který často slýchávám a to totiž – „na co bych to musel vědět z hlavy, když vím, kde to najít?“. A ano, určitě se to vztahuje na spoustu oblastí. Nejsem si ale jistý, jak moc se toto dá aplikovat na právo. Zvlášť když pro právo jsou typické vzájemné souvislosti. Souvislosti ale, aniž bychom aspoň něco v hlavě měli, nepochopíme.

Není tedy chyba jen ve způsobu výuky? Mám za to, že ano. Podívejte se na největší právníky. Co mají společného? Dokáží se velmi rychle zorientovat a vytvořit logickou úvahu. Dokáží skutečně chápat význam právního předpisu a ne jen brouzdat „po povrchu“ – čímž rozumím jen odříkat text zákona. Dokáží nejen vysvětlit, jak něco je, ale i proč to tak je a případně, jak by to mělo správně být. Otázka, kterou si kladu a kterou nechám otevřenou i k vaší úvaze – co nás má vlastně škola naučit? Jaké je vlastně to zadání?

Pochybuji totiž, že ti dříve zmínění nejlepší právníci se naučili to, co umí, v rámci běžně vyučovaných předmětů na škole. Spíš si myslím, že ty běžně vyučované předměty spíše hlubší pochopení potlačují, protože vyvolávají pocit, že to stačí. Aspoň takhle to působí na mě.

Takže, co s tím? Dostáváme se na začátek a k otázce, kterou jsem na začátku nepřímo položil – pomohlo by zavést předpisy u zkoušek? Mám za to, že ano. Ale zároveň s tím by se musel změnit systém výuky a systém zkoušení. Najednou by se třeba ukázalo, že máme předměty, kde by kromě textu zákona nebylo co učit (resp. bylo by co učit, ale neměl by to kdo učit, protože nikdo tomu dostatečně nerozumí).

Je otázka, jak by toto vůbec bylo studentům příjemné. Minimálně těm, kteří se snaží projít s nejmenším možným odporem. Je totiž iluzorní, že by zkoušky s právním předpisem „na potítku“ byly s tímto novým systémem zkoušení lehčí. Spíše naopak. Na zkouškách by padaly otázky na judikaturu, na interpretaci jednotlivých paragrafů, na souvislosti mezi jednotlivými paragrafy a jednotlivými předpisy.

Za dobu svého studia jsem si všiml jedné věci – a to totiž, že nic není nikdy dobře. Když je ústní zkouška, tak je to hrozné a lepší by byla písemná. Když je písemná, tak je to hrozné a byla by lepší ústní. Když jsou otázky u zkoušky přidělované od učitelů, je to špatně, protože prý byly přidělované podle oblíbenosti daného studenta. Když se otázky losují, je to špatně, protože najednou se zkouší i otázky, které dříve nikdo nepřiděloval. A kdo to nakonec odnese? Ten, kdo danou změnu prosadil. Ten, kdo vyslyšel stížnosti a kdo šel se svou kůží na trh. To nemluvím nijak abstraktně – minimálně můj ročník momentálně přesně ví, o čem mluvím, protože přesně tyto věty v průběhu tohoto akademického roku zaznívaly.

A obávám se, že ze strany studentstva toto bude ten přesný případ s právními předpisy u zkoušek. Nyní se nadává, že se zkouší něco, co je zbytečné. Ale když by se to změnilo, nadávalo by se pořád. A nejen na to, že je to teď horší. Nadávalo by se i na ty, kdo chtěli pomoct a splnit svůj předvolební slib, že budou naplňovat přání studentů v akademickém senátu. Stejně, jako se to stalo jednomu nejmenovanému senátorovi právě během uplynulého roku.

Je to můj – možná trošku pesimistický pohled. A nezastírám, že mnoho myšlenek vyjádřených v tomto příspěvku je jenom můj subjektivní názor. Možná to ale bude pro diskuzi přínosnější, než kdybych se držel přísně objektivních tvrzení.

Já sám jsem pro právní předpisy u zkoušek – i za cenu zvýšené obtížnosti. Proč? Protože se tím víc naučím. Změní se systém výuky – to, co se naučíme, bude mnohem více využitelné než to, co se naučíme dnes. A o to mi jde – nechci školu jen nějak prolézt a získat tak diplom. Chci se naučit to, co budu potřebovat.

Navíc – uvědomme si, že mnoho změn už nastalo. Náš současný studijní program je nastavený na klauzurní typ zkoušení. Na to, že máme u klauzur právní předpisy k dispozici. Na to, že se s právními předpisy musíme naučit pracovat a vyhledávat v nich informace místo toho, abychom se je jen nazpaměť naučili.

Už jen tím, že budou právní předpisy k dispozici u zkoušek, eliminujeme oblasti, které je zbytečné tak do hloubky umět nazpaměť – co si budeme nalhávat, stejně drtivou většinu do pár týdnů zapomeneme! Klasickým příkladem je zvláštní část trestního práva. Já všechny ty skutkové podstaty na soubornou zkoušku vážně uměl! Teď mám problém si vzpomenout i na ty základní. Tím neříkám, že se je nemáme učit vůbec. Právník musí být schopen identifikovat jednání jako trestný čin – a to bez dlouhého hledání v zákoně. Samozřejmě detaily může dohledat – ale mělo by ho na první pohled trknout, že tohle je trestné.

Bohužel mám ale pocit, že třeba podvod pozná drtivá většina studentů, co na souborné zkoušky šla. Ale penalizovat je u zkoušky za to, že z hlavy neví, že u skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku je třeba škody nikoliv nepatrné, ale u skutkových podstat pojistného, úvěrového a dotačního podvodu podle § 210, 211 a 212 toto kritérium není – to je na mě trochu moc.

Co tím chci říct: Když něco vypustíme v oblastech jako je tato, zbude nám čas na učení se věcí, které jsou důležité a které má smysl se učit.

Tak nám to začíná…

Začíná nám nový akademický rok, což pro většinu z nás znamená návrat ke studiu. Začíná nám dlouhá jízda na kolotoči studijních povinností. Někteří si ji letos vyzkouší poprvé, někteří už mají několikaletou praxi. Co ale začíná pro mě – a jak možná pochopíte po přečtení tohoto článku, tak i pro vás – je výkon mandátu akademického senátora. No – on už oficiálně začal před prázdninami na první schůzi, načež celé prázdniny následovaly přípravy. Ale teprve až nyní mohu představit svůj sen.


Každý z nás má představu, jak by mělo studium na vysoké škole vypadat. A ta vaše bude pravděpodobně o hodně jiná než ta má. Důvodem, proč jsem do Akademického senátu kandidoval a proč vlastně píšu i tento příspěvek, je moje touha uvádět tyto představy v život. Nejenom ty mé, ale představy vás všech, kteří prostředí na Univerzitě tvoříte.

Bohužel už i za tu relativně krátkou dobu, která uběhla od voleb, jsem si všiml rapidně upadajícího zájmu o skutečné řešení problémů a o podporu inovací. Myslím, že před volbami a během nich se podařilo rozvířit diskuzi o problémech Univerzity a obecně vysokého školství v České republice – minimálně na straně studentů. A byla by vážně škoda, pokud by tato diskuze neměla nějaký výstup a nějaký efekt.

Během voleb jsem zaznamenal názor, na který jsem nestihl zareagovat a který mě vyděsil. Byl to názor, že nemá smysl se na Univerzitě jakýmkoli způsobem angažovat, protože „z toho kurníku stejně do pár let všichni vypadneme“. Tento názor se mi opravdu příčí a nedokážu si představit, že bych psychicky unesl řídit se tímto názorem v jakékoli oblasti svého života.

Dovolím si několik pragmatických otázek – kolik z nás si stěžuje byť i na jedinou věc na naší Univerzitě? Kolik z nás by chtělo byť i jedinou věc změnit, aby zde bylo lepší studijní prostředí? Není právě to, že se mnoho studentů před námi řídilo pravidlem „stejně odsud za chvíli vypadneme“, důvodem, proč se tyto věci ještě nezměnily?

Trochu mě mrzí ten nedostatek hrdosti na vlastní alma mater. Ta myšlenka, že po pěti odstudovaných letech z ní odejdeme a všechny vazby se zpřetrhají. Jistě, Univerzita Palackého asi nemá takové jméno jako Harvard či Oxford, ale znamená to, že bychom měli být méně hrdí na to, že na ní studujeme, že cítíme sounáležitost k ní a k ostatním, kteří na ní studují či studovali?

Na zahraničních univerzitách se platí v přepočtu stovky tisíc korun za studium. U nás školné po tvrdých protestech nemáme. Z mého pohledu nejsou ale účelem školného ani tak problémy s financováním vysokých škol, z mého pohledu je to otázka sekundární. Pro mě je jeho hlavním smyslem ocenit si (sami sobě) hodnotu tohoto vzdělání. Když si studium zaplatíte a třeba se i kvůli tomu zadlužíte, je to váš závazek. Závazek, že když už jste zaplatili, abyste za to něco dostali. Aby vám to něco přineslo. Protože pak vy sami si budete kontrolovat kvalitu toho, co dostáváte. A budete tuto kvalitu požadovat.

Je proto nemyslitelné, že v případě, kdy máme takové štěstí a školné platit nemusíme, zaplatíme škole alespoň svým zájmem o ni? Svou aktivitou, jejíž plody možná nestihneme sklidit my, ale pomohou všem členům naší alma mater do budoucna? A stejně tak zvýší prestiž školy, jejímž titulem se honosíme?

Zaznamenávám mezi studenty i názory, že hlas studenta nic nezmění. Že univerzita je jako obrněná pevnost, proti které student nic nezmůže. Zde vás ovšem musím vyvést z omylu. Studenti naopak mohou změnit mnoho. Při volbách do Akademického senátu Univerzity mají rozhodující hlas studenti. Co si budeme povídat – je zde rovnost hlasů studentů a pedagogů – a studentů je prostě víc. A uvědomme si, že senát volí rektora. A ten si vybírá své vedení. Celé to tedy leží jen na studentech. Všimněte si, že ve volbách všichni kandidáti cílí ne na učitele, ale na studenty (ač je to často kritizováno, protože učitelé také mají podstatné náměty, které ale pak v senátu nemají zastoupení).

Myslím si, že aktivita studentů je nutná pro pozitivní vývoj na Univerzitě. Že aktivitou ze strany studentů bychom vyřešili nejeden problém. Nyní se samozřejmě nabízí otázka, jakým způsobem efektivně se studenty komunikovat a jak jejich činnost organizovat. A musím se přiznat, že nevím. Univerzita se o toto snaží již několik let, stejně tak jako i mnoho jednotlivců a uskupení. Máme zde UP Žurnál, Helenu v krabici, UP Air, oficiální facebookové stránky Univerzity a mnoho dalších kanálů. Otázka, kterou si kladu a na kterou bohužel neznám odpověď – jak to, že všechna tato vynakládaná snaha dokáže dosáhnout pouze marginálního (ve vztahu k celkovému počtu studentů) zaujetí?

Já osobně bych rád po dobu celého svého senátorského mandátu udržoval komunikaci přes svou senátorskou facebookovou stránku a detailnější informace a diskuzi rozvíjel na tomto blogu. K tomu jsme se ještě s ostatními studentskými senátory rozhodli zřídit stránky studentské kurie Akademického senátu, kde budeme jednoduše a srozumitelně informovat o zásadních informacích z jednání senátu a o důležitých krocích vedení. Dále ještě chceme zahájit tradici debat a diskuzí se studenty. Tato setkání by měla sloužit primárně pro to, aby byla možnost sdělit nám, jaké jsou zde problémy z vašeho úhlu pohledu. Už od začátku semestru chceme zasedat v neformálním přátelském kroužku každý měsíc vždy na jedné z fakult (zavedeme rotační systém).

Řízení Univerzity se zdá velmi vzdálené od dění na jednotlivých fakultách. Ve skutečnosti tomu tak není a myslím si, že právě ta správná míra spolupráce mezi jednotlivými úrovněmi může přinést své největší ovoce.

Toto jsou způsoby, které nás napadly pro komunikaci s vámi. Jestli jsou dostatečné anebo ne, ukáže čas. Já osobně doufám, že naše aktivita k něčemu bude a že alespoň část z vás dovede k zájmu, co se na Univerzitě Palackého a obecně v českém školství děje.

Leží to ale zároveň i na vás. Všechno, o co se zde já, ostatní akademičtí senátoři a vedení Univerzity snažíme. Když jsem do Akademického senátu kandidoval, měl jsem za to, že vím přesně, jak by měly věci fungovat, co se musí změnit a podobně. Čím dál tím víc si ale uvědomuji, jak málo toho vím. Jak mi celou dobu chyběl (a ve spoustě věcí ještě chybí) pohled někoho jiného. Proto vás potřebujeme.


Pokud jste článek dočetli až sem, mám obrovskou radost, protože cítím, že tato činnost má smysl. Je to minimálně pěkný začátek, když se o problémech lidé dozvědí a začne se o nich mluvit a diskutovat. Doufám, že se mi podaří psát další relevantní a zajímavé články, které si vaši pozornost udrží. Na vaše názory se budu těšit v diskuzi.